▪️ ▫️ ▪️ ▫️ ▪️ ▫️ ▪️ ▫️ ▪️ ▫️ ▪️ ▫️ ▪️
Je prý věc odvěká,
že šat, který podzim obléká,
má ponurý tón.
Spadaným listím brouzdají ona a on.
Z nich žádný netuše,
že tu jdou vlastně dvě těla bez duše.
Odlišné světy,
dvě temné siluety
bez grimas a gest.
.
Nemám páru,
kdo v tomhle páru
najde jednu ze společných cest,
kterou jim nasvítí paprsek světlý.
Kdo komu vysvětlí,
že duše a tělo jedno jest?
▪️ ▫️ ▪️ ▫️ ▪️ ▫️ ▪️ ▫️ ▪️ ▫️ ▪️ ▫️ ▪️
▪️ ▫️ ▪️ ▫️ ▪️ ▫️ ▪️ ▫️ ▪️ ▫️ ▪️ ▫️ ▪️
Proč myšlenky tolik víří
a kdy se spolu smíří?
Některé míří,
jsem si jistá,
na místa,
kde to nebolí.
To jim dovolím.
Jenže jsou i kouty, co si zamykám.
Tu večer, když všechno ztichne.,
některá píchne,
dobře ví, kam.
Slzy polykám.
Postůjte chvíli,
ať poznám,
která je pravdivá, která z vás se mýlí.
Ta, co pravdu má a hodně zná,
mívá k smutku sklony.
Jsou jich miliony.
A zase jiná tu je,
co ladně přizvukuje.
Ale nic neřekne.
Ani nekonejší.
Kterou z vás mám radši?
Když ze všech stane se jedna
klidná,
té věřím,
tu bych chtěla mít denně na talíři.
▪️ ▫️ ▪️ ▫️ ▪️ ▫️ ▪️ ▫️ ▪️ ▫️ ▪️ ▫️ ▪️
